Historie chleba

Chleba provází historii lidstva od nepaměti a dodnes je významnou složkou nejenom jídelníčku, ale i kultury různých národů po celém světě.

V podobě placek byl znám již před 10 000 lety, ale trvalo dalších pár tisíc let, než světlo světa spatřil první kváskový.

Díky “sládkům” v Egyptě a jejich znalosti s kvašením piva a teplé klima společně s trochou štěstí přispělo k jeho upečení. 

Dodnes alkohol a chléb hýbou světem.

Člověk nejprve sbíral a jedl zrna, pak si je díky ohni mohl i opražit. Následovalo drcení obilných zrn v hmoždíři a primitivních mlýncích, z čehož se připravila kaše. 

Různé přípravy a typy chleba si v minulosti vyráběly všechny vyspělé kultury – Egypťané, Řekové, Féničané, Židé apod. 

Nejstarší placky se pekly na rozpáleném kameni – na ohni nebo jen na slunci. Jen o trochu později si lidé začali stavět hliněné pícky. Placky obsahovaly často i zbytky popela, což nebylo špatně, jak by se nám dnes mohlo zdát – popel ze dřeva obsahuje minerály, tedy i sůl, a může dodat i chuť. Chuť popela

Na našem území byla nejstarší pec na pečení chleba objevena v Bylanech u Olomouce. Předpokládá se, že pochází z období 4 800 – 4 600 př. n. l. 

Z počátku byl chleba (tedy placka) poměrně luxusní záležitost, protože na rozdíl od kaše bylo potřeba nejdřív rozdrtit zrní na mouku. 

To se zlepšilo s vynálezem žernovů (na Moravě koncem 1. tis. př.l.). Ve stejné době se pravděpodobně už také dělal a uchovával chlebový kvásek a začala se používat sůl.

Po celá staletí se dostávalo chlebu náležitých poct a platil za základní potravinu ve všech koutech světa – bohatí Řekové ho namáčeli v medu a víně, ve starém Římě měl politický význam a v českých zemích hrál důležitou roli při korunovaci králů.

Klasický kváskový chléb upečete pouze z mouky, kvásku, vody a soli. V jednoduchosti je krása.

První tajemství je, když se zadělá kvásek; ono se to nechá stát v díži a teď se tam pod víkem děje taková skryta přeměna; musíš čekat, až se z mouky a vody stane živy kvas. Pak se zadělá těsto a mísí se kopistem; to zas vypadá jako nábožensky tanec nebo co.

Potom se to těsto velebně zvedá a kyne a ty nesmíš zvednout plachtu, abys zvědavě nakoukl – já vám řeknu, to je tak krásné a divné jako těhotenství. Já měl vždycky dojem, že ta díže je něco ženského.

A třetí tajemství je samo pečeni, to, co se z toho měkkého a bledého těsta stane v peci; ježíšmarjá, když pak vyndáte takový zlatý a brunátný pecen a on voní, že ani male dítě nemůže skvostněji vonět, to je takový div – já myslím, že by se při těch proměnách mělo v pekárnách zvonit, tak jako se zvoní v kostele při pozdvihování.“